Příběh naší pacientky: Dvojčata chtěla na svět dříve
Obvykle se děti rodí kolem 40. týdne těhotenství a jejich porodní váha je v českém průměru 3 300 g. Jsou však miminka, která se narodí předčasně a jejichž nízká porodní váha značí jejich nedonošenost. „Miminka do dlaně“ mají těžší vstup do života a podle míry nedonošenosti také vyšší riziko komplikací a vzniku srdečněcévních nebo neurologických onemocnění. Dnešní medicína je však natolik vyspělá, že vysoké procento předčasně narozených dětí proplouvá dalším životem bez zdravotních problémů.
Purpurový listopad – měsíc malých bojovníků
Měsíc listopad je tradičně věnován nedonošeným dětem, 17. listopad je označován za Světový den předčasně narozených dětí. Právě v tento den si připomínáme bojovnost malinkatých a křehkých nedonošenců, statečnost a trpělivost jejich rodičů a také velmi náročnou péči lékařů a sester. Jeho symbolem je purpurová barva, respektive purpurové srdce. Při té příležitosti jsme na kliniku Gynet pozvali naši pacientku Hanku, která je jednou z maminek předčasně narozených dětí, a společně si připomněli její čtyři roky starý příběh.
Hanka: Když mi praskla voda, byla jsem v šoku
„Když jsme s manželem zjistili, že čekáme dvojčata, věděla jsem o riziku předčasného porodu. Dvojčata se obvykle rodí dříve. Celé moje těhotenství však bylo bezproblémové a lékaři z Gynetu si pochvalovali, že je přímo vzorové. Když vydržíte do 34. týdne, máme vyhráno, říkal mi můj ošetřující lékař,“ začíná své vyprávění 35letá Hanka. Bohužel však nevydržela, dvojčátka chtěla na svět dříve. „Termín jsem měla 6. září. Až do května bylo vše v pořádku, ale právě v květnu jsme měli svatbu, se kterou přišla nějaká míra stresu a asi i zátěž. Zkrátka jsem se nešetřila, jak bych měla. Krátce po svatbě jsem dostala gestační diabetes. Nešlo to kompenzovat stravou, ačkoli jsem se velmi přísně hlídala. Musela jsem si píchat inzulin a začal se mi zkracovat čípek,“ pokračuje Hanka s tím, že od té doby jen ležela a doufala, že dvojvaječná dvojčata ještě nějaký čas v děloze vyčkají.
Příčinu předčasného porodu nelze v mnoha případech určit. Na vině může být jak psychická či fyzická zátěž nastávající maminky, tak její socioekonomická situace – příliš nízký nebo naopak vysoký věk, podvýživa nebo jiné zdravotní komplikace, nejčastěji infekce nebo zánět, dále třeba užívání návykových látek. Obecně však platí, že vyšší riziko je po umělém oplodnění a u vícečetných těhotenství, jako právě v případě Hanky.
„V nemocnici jsem podstoupila test, který určuje riziko předčasného porodu, ale vyšel negativní, tak jsem šla celá veselá domů… A týden nato mi praskla voda! Byl to hrozný šok, nevěděla jsem, co mám dělat, byla jsem ze všeho nervózní. Navíc manžel zrovna nebyl doma, byl jako vedoucí na dětském táboře mimo signál,“ vzpomíná Hanka, kterou rodiče odvezli do fakultní nemocnice, kde ji v 31. tt hospitalizovali.
Nejhorší tři dny v mém životě
„Měla jsem kontrakce snad každých pět minut. Myslela jsem, že už rodím, ale lékaři mě uklidnili, že porod zatím zastavíme a že miminka ještě nějakou dobu vydrží bez plodové vody,“ popisuje Hanka. V případě počínajících kontrakcí lze podat léky na utlumení děložní činnosti, které porod zastaví nebo alespoň oddálí, a také kortikoidy na podporu vývoje nezralých plic plodu. Právě dýchání (tzv. Syndrom dechové tísně) patří k častým poporodním potížím u dětí narozených před 34. týdnem. „Ležela jsem na JIP, dostávala jsem kortikoidovou kúru, aby se dvojčatům správně dovyvinuly všechny orgány. Lékaři dělali, co mohli, ale vždy když mi dokapala kapačka, hned se mi spustily silné kontrakce, navíc se mi zvyšoval cukr a museli mi navyšovat dávku inzulinu,“ vzpomíná Hanka na období, kdy bolesti střídal obrovský strach, jak to s miminky dopadne. „Byly to nejhorší tři dny v mém životě!“ říká.
Dále už se gravidita nedala udržet, Eliška s Toníkem si říkali o své místo na světě a i nastávající maminka potřebovala ulevit od bolestí. Lékaři proto vysadili léky a Hanka začala spontánně rodit. Jelikož byly oba plody v děloze v příznivé poloze, porod mohl proběhnout vaginálně a bez větších komplikací. Děti se narodily v půlce července ve 32+4 tt, chlapec vážil 1 730 g a děvčátko 1 610 g. Dle lékařské terminologie tak byli „lehce nedonošenými novorozenci s nízkou porodní hmotností“.
Intermediární péče je v ČR na špičkové úrovni
Poporodní vyšetření miminek ukázalo, že kromě lehké nedonošenosti jsou obě děti v pořádku, dýchaly samy a měly jinak dobré hodnoty. „To byla pro mě neskutečná úleva,“ vzpomíná Hanka. Eliška s Toníkem strávili v inkubátoru jen 4 dny, poté byli přeloženi na intermediární péči. Intermediární péče je jakýsi mezistupeň mezi péčí intenzivní a běžnou novorozeneckou. „Nejdříve byli v nemocnici sami, jezdila jsem za nimi dvakrát denně, seděla u nich, vstřebávala všechny poporodní pocity, odstříkávala mléko…“ přemítá Hanka. Poté se uvolnilo místo a Hanka mohla být společně s dětmi na pokoji i přes noc. Miminka strávila v nemocnici měsíc a půl po narození, na konci srpna byli všichni propuštěni domů.
Největší starosti byly s výživou
Hanka oceňuje, že v nemocnici dětem podávali sondou přímo do bříška odstříkané mateřské mléko. Po vyjmutí sondy byly krmeny převážně stříkačkou. „Byla to opravdu dřina, ještě neměli vyvinutý sací reflex, a tak se kojení zatím nedařilo,“ vzpomíná. „Mám pocit, že jsem v nemocnici celé dny vlastně nedělala nic jiného, než zkoušela kojit, nešlo to, tak jsem odstříkala, stříkačkou jsem je krmila, pak vážila, pak jsem zjistila, že nic nepřibrali, tak zase znovu a pořád dokola… Byli tak drobní a maličtí a nechtěli jíst, to mě stresovalo!“
Příběh se šťastným koncem
Dnes jsou Toníkovi a Elišce 4 roky a kromě nižší hmotnosti jsou oba zdravé a veselé děti. „Oba jsou drobnější a s jídlem stále trochu bojujeme. Pro miniaturní šelesty na srdci jsou navíc sledováni na kardiologii, ale podle lékaře by to neměla být žádná komplikace do života. Eliška má k tomu častěji virózy – to je také běžné, protože předčasně narozené děti většinou nemají plně vyvinutou imunitu, ale to je snad jediné, co můžeme považovat za následek nedonošenosti,“ říká Hanka dnes už s úsměvem a radostí, že jejich příběh malých, nedonošených bojovníků má šťastný konec.
Na závěr nás Hanka požádala, zda by mohla připojit své osobní poděkování. „S péčí na klinice Gynet jsem maximálně spokojená. Celé těhotenství jsem měla pocit, že jsem v dobrých rukách. Můj ošetřující lékař, pan doktor Matura, je pro mě opravdu TOP lékař. Má velmi příjemný, lidský a vstřícný přístup. Po porodu jsem ho potkala v nemocnici, ani jsem nečekala, že si mě bude pamatovat, ale zastavil se u mě, povídal si se mnou a dokonce mi pomohl nést Elišku ve vajíčku. Ještě jednou děkuji jemu i všem lékařům a sestřičkám!“
